Jizerské hory, dnes tak často nazývané Jizerky, pravidelně navštěvuji od r. 1973. Za ty roky se staly mým druhým domovem. Pamatuji je jako hory, porostlé hustými lesy i jako hory s holými vrcholky a výhledy do všech světových stran. Stromy tu uschly a popadaly nebo byly pokáceny po kůrovcové kalamitě v 80. letech minulého století. Daleké výhledy dnes mizí. Les se (bohudíky) vrací na svá původní stanoviště. 
  

  Potkáte tu množství potoků, potůčků i vodopádů s nádherně čistou, jiskřivou vodou, spoustu rašelinišť i vodních tůněk, stejně jako množství starobylých, většinou kamenných rozhleden, umožňujících výhledy na Krkonoše, Lužické hory, do Polska, Německa i do českého vnitrozemí. A taky je tu Jizerka, kdysi zapomenutá osada v samotném srdci Jizerských hor. Dlouho se tu v zimě ani neprotahovaly cesty. Taxík, který tady začátkem zimy uvízl ve sněhu, musel zůstat do jara. Tahle doba je dávno pryč, ale svoje neopakovatelné kouzlo si Jizerka zachovala dodnes.