Na Šumavě jsem byla s lyžařským zájezdem na střední škole, od té doby se tam v nepravidelných intervalech vracím. Mám ráda šumavské pláně, rašelinná jezírka i nedotčenou přírodu, která se tu uchovala díky dlouho nepřístupnému hraničnímu pásmu. Nejradši mám ale šumavská ledovcová jezera. Hezkou vzpomínku mám na největší z nich, Černé jezero, které jsem si chtěla vyfotografovat při východu slunce. Byl konec června s nejdelšími dny v roce, kdy slunce vychází velmi brzy. S manželem jsme třikrát vyráželi za tmy, vždy jsem zkontrolovala, zda svítí hvězdy i měsíc, přesto se obloha zatáhla ve chvíli, kdy jsme se k jezeru přiblížili. Dodnes si ale pamatuji tajemnou atmosféru probouzejícího se lesa, která nás provázela cestou. V den odjezdu jsme udělali poslední pokus a vydali se k jezeru. Skoro se mi třásly ruce, když jsem tiskla spoušť. Slunce ozářilo Jezerní stěnu nad jezerem a ta se zrcadlila v jeho černých vodách.