Jako dítě jsem trávila každé prázdniny v Lužických horách. V pohraniční vesničce s krásným názvem Naděje. Podle místního znalce tudy kdysi vedla obchodní stezka z Prahy do Žitavy, kterou střežili zbrojnoši z hradu Milštejnu. Při zpáteční cestě, když kupci opustili hluboké hvozdy, měli už naději, že se bez úhony i se svým zbožím vrátí domů. Odtud prý získala vesnice své jméno.
V poválečné době tu pamatuji zadrátovanou hranici s NDR, pohraničníky na koních, fronty v konzumu, kdykoliv přivezli máslo. Ale hlavně nádhernou a tehdy téměř nedotčenou přírodu. S průzračnou přehradní nádrží, ukrytou v lesích pod Suchým vrchem. Se zříceninou hradu Milštejnu, Ledovou jeskyní a hlubokými lesy kolem. Později jsem krajinu svého dětství vyměnila za stejně krásné, i když trochu vyšší a drsnější Jizerky. Lužické hory mám ale stále ráda a kdykoliv mám příležitost, ráda se tam vracím.